Smutné zprávě o smrti trenéra Ivana Hargaše dlouho nechtěl uvěřit. Když si bývalý dlouholetý manažer házenkářského klubu Baník Karviná Miroslav Pelech ověřil, že se nejedná o fámu, zrušil veškerý program a dlouhé hodiny jen seděl v křesle a vzpomínal. „A bylo na co. Je hrozné, co se stalo. Ivana jsem měl strašně rád, byl to nejlepší trenér, se kterým jsem měl čest pracovat,“ přiznal otevřeně Pelech.

Na české házenkářské scéně asi není jiný člověk, který by slovenského trenéra lépe znal. „O to je tohle vyprávění smutnější,“ hořce se pousmál Pelech. „Prožil jsem s ním nejkrásnější roky u házené, to je bez debat. Jeho zaujetí bylo neskutečné, nikdo jiný se nedokázal o házené bavit čtyřiadvacet hodin denně. Ivan o ničem jiném nemluvil, jenom o házené. V tom byl svým způsobem složitý. Nikdy nedokázal vypnout a myslet na něco jiného. Házené obětoval celý život, a to doslova,“ pokyvoval hlavou Pelech.

S úsměvem vzpomíná na den, kdy ho do Karviné angažoval. „Vedení klubu mě tehdy pověřilo, abych sehnal pro klub trenéra, se kterým konečně získáme titul. Bylo to po sezonách, kdy jsme končili na druhých a třetích místech. Já měl o Ivanovi ty nejlepší reference a byl jsem přesvědčený, že jenom on může úkol splnit. Pamatuji si na rozhovor, když jsem mu poprvé volal. Řekl mi tehdy, že mám tři hodiny na to, abych za ním dojel do Trnavy, jinak že podepíše smlouvu v Topolčanech,“ vzpomíná. „Možná jsem přijel o pár desítek minut později, ale Ivan se s námi dohodl a začala zlatá éra karvinské házené.“

Karviná měla na přelomu tisíciletí výtečný tým, který se opíral o Galiu, Radčenka, Juříčka, Faráře a další skvělé hráče. „A on z toho týmu dokázal vymačkat maximum. Tady nejde jen o tři mistrovské tituly, ale hlavně o zápasy v Lize mistrů, které jsou do dnešního dne nedoceněny. Jen si vezměte, že my jsme tehdy doma porazili španělský León 29:27 nebo doma těsně prohráli s dalším španělským gigantem San Antoniem. Karviná tehdy patřila do evropské špičky, což tehdy nikomu v Česku nedošlo.“

Ivan Hargaš předběhl dobu a šokoval házenkářské odborníky z celé Evropy systémem 4 – 2. „On byl tehdy v Evropě dost zapomenutý, a my s ním slavili úspěch. Pamatuji si, že jsme jednou cestovali na kvalitně obsazený turnaj do Francie, kde nás pozvali jenom proto, aby kouč tamní reprezentace mohl náš systém nastudovat. Ivana Hargaše v každém případě odborníci brali a uznávali, to je bez debat,“ pokračoval Pelech.

Hargaš byl ale známý také svou náročností na hráče, ze kterých dokázal vždy vymačkat maximum. „To byla jeho velká přednost. On byl neuvěřitelný psycholog a bylo mu hlavně úplně jedno, co si o něm hráči myslí. On neměl problém s tím, když ho celý tým nenáviděl. Já si pamatuji, že za mnou jednou přišel před důležitým zápasem, že musel mančaft vyhecovat a popudit proti sobě. Prostě se mu zdálo, že se dělají v šatně partičky. On na to reagoval po svém a vyhrotil nějaký problém.

Tým reagoval přesně tak, jak čekal, a semkl se proti němu. Tehdy za mnou přišel a mezi řečí mi řekl, ať jsem připravený, že buď vyhrajeme zápas o deset branek, nebo za mnou přijdou hráči, ať ho odvoláme,“ řekl Pelech a jedním dechem dodal: „Samozřejmě jsme vyhráli o deset gólů. To byl celý on. Ivan byl po zápase vysmátý a spokojený. To, že ho mančaft v té chvíli nesnášel, vůbec neřešil. Pro něj byly výhry jako droga.“

Na slovenského trenéra bude Pelech vzpomínat jenom v dobrém. „Teď mě napadá, že jsem konečně pochopil jeho klasický výrok (‚Život je jeden z nejtěžších‘ – pozn. red.), který s oblibou říkal hráčům na lavičce. Nikdo nevěděl, co tím myslí, ani já ne. Když se nad jeho významem zamyslíte, nedává vám smysl. Tak už to víme. Bohužel. Ivan bude házené chybět.“